Extremismus je slabostí
Extremisté v sobě zvláštním způsobem pojí touhu a strach. Touhu být vyjímečný a strach nebýt sám. Potřebují obdiv ostatních supermanů, kteří se kolem nich hemží, potřebují sílu davu, chránícího čarodějnice před upálením.
Nejpevněji provázané organizace jsou extremistické. Pocit utajení, nadřazenosti nad davem pitomečků a výlučnosti je pevnější než vteřinové lepidlo. Nejsnadněji rozložitelné organizace jsou extremistické. Stanou – li se obětním beránkem skupiny, jsou tito ultraortodoxní hrdinové najednou křehčí než sklo. Žehrají na osud, vyčítají mu, proč právě oni… A strhnou s sebou ochotně do neštěstí i ostatní, aby v tom nebyli sami.
Jednotlivého extremistu není možné zahlédnout. Ve skupině se nebojí vytáhnout odznaky své příslušnosti, jdou – li sami, uniformují se do džín a bund jako běžní lidé. Proč? Proč, když jsem skinhead, nenosím kanady a bomber pořád? Proč nezastavuji lidi a nevykládám jim, jak je komunismus úžasný a že by měli vstoupit do strany i s majetkem? Odpověď je jen jedna. Bojím se. Ano, já, hrdina, se bojím. Bojím se odmítnutí, výsměchu, ale když je kolem mě skupina, najednou je strach pryč a já jsem silný.
Malou výjimku ze zaběhnutého skupinového ritu tvoří sekty. I ty ale lanaří dušičky málokdy jen silou ducha jedince, většinou chodí po dvou. Jehovisté nebo adventisté sedmého dne už zvonili snad u každých dveří v republice. Někteří jdou ještě dál a producírují se na veřejnosti zpívanými modlitbami. Kdo neslyšel, neuvěří, jak rap s textem „Ježíš za nás prolil svou krev“ může vyznít populisticky.
Proč se lidé stávají extremisty? Nedokážou žít běžný život, šetřit si na novou televizi, vychovávat děti? Ve většině případů jde o zneuznané, odmítané jedince, kteří se se životem nedovedou poprat sami. Mají možná menší handicap, či se nedokážou vyrovnat s tím, co po nich společnost požaduje, potřebují být aspoň na chvíli supermany, jejich ambice dosahují nebetyčných výšin.
Extremismus je berle. Berle pro duši, chromou a pokulhávající za hlavním proudem lidí ve společnosti. Stejně jako budou někteří zářní jedinci předbíhat dav a svítit mu na cestu, tak budou marodéři vzadu punktovat rebelii, jak by houfec zpomalili na svou úroveň a v ideálním případě ho šoupli ještě za sebe. Oni si přece zaslouží jít vpředu a není jejich vina, že se tam nedostali. A na co se snažit, učit, zlepšovat sebe, když můžu zpomalit ostatní na svou úroveň?
Komentáře
Přehled komentářů
Super! Skvělý!!!! Přesně se tu ty potrefený husy ozývají, jen tak dál :)
eh ...
(MaTeS, 19. 6. 2007 12:31)Tohle je dost ubohý článek, však co jíného taky čekat na nějakých pravicových stránkách že ...
Souhlas
(Karel, 19. 6. 2007 10:50)
Velmi souhlasím s timto článkem, jen bych upozornil ,že se takto nechovají jen extrémisti ,ale také romská populace a to ve všech věkových kategoriích .
Když je jeden tak je hodný a malý, pokud mají přesilu tak je to pravý opak .
pro autora
(Chachar, 19. 6. 2007 13:40)