Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka hodně dlouhá

19. 12. 2007

Ota Ulč 2007

V dějinách jsme měli jednu válku třicetiletou, jednu dokonce stoletou, dvě světové, sice kratší, ale o to víc zkázonosné. Válka studená trvala něco přes čtyřicet let a teď tedy máme our children’s children war - „válku dětí našich dětí.“ Tak ji nazval ve svém dokumentární filmu (vysílaném 11.3.2007 americkou televizní stanicí Discovery) významný publicista Ted Koppel, někdejší uprchlík z Hitlerovy rodné země.

Je to sice konflikt se zřetelným záměrem, totiž zničením naší civilizace, ale svou podstatou je amorfní, s průběhem nepředvídatelným a s výsledkem v nedohlednu. Postrádá adresu, kam hodit pořádnou bombu, aby se takový nepřítel permanentně vypařil. Není to konkrétní, specifický stát, proti němuž se lze bránit. Konflikt je to tedy notně asymetrický, jak svým průběhem, tak kritérii, jimiž je posuzován. Anonymní, v davu nerozpoznatelný bojovník versus zřetelní, identifikovatelní příslušníci regulérní armády, velmi to viditelné cíle.

Anonym ignoruje pravidla mezinárodního práva, například povinnost mít na sobě uniformu, být součástí organizované jednotky pod zřetelným vedením a velením v rámci legitimního státu, respektovat zákony války, v platnosti již od dávného roku 1907, což pak jsou podmínky, aby v případě zajetí takový bojovník kvalifikoval na přiznání statusu válečného zajatce (POW – Prisoner of War) a nebyl promptně odstřelen jako válečný zločinec. Obrazek (To tedy Američané nedělají, řadu těch pochytaných odvážejí na bázi Guantanamo, příčinu mohutného morálního rozhořčení humanistů všude ve světě. Humanisty ale nelze slyšet, že by protestovali proti způsobu, jakým teroristé zacházejí se svými občasnými zajatci – zabít, umučit, hlavu případně uříznout a výsledkem se chlubit pomocí internetu. Apologeti odpovídají oním stereotypním ANO, ALE („ S násilím, terorem ovšem nelze souhlasit, ale na druhé straně musíme uznat, že nic jiného jim nezbývá, jak jinak se mají bránit proti vojenské přesile - letadlům, tankům,“ atd.)

Odpověď je jednoduchá: záleží na legitimitě zamýšleného cíle a možnostech jeho dosažení nenásilnými prostředky. Zejména v padesátých letech minulého století portorikánští teroristé, usilující o nezávislost svého ostrova, házeli bomby do restaurací v New Yorku, pokusili se zabít amerického prezidenta, a přece by jim bylo stačilo – a dodnes mají takovou možnost - přesvědčit domorodce, aby se v pravidelně konaných volbách pro suverenitu rozhodli. Když v šedesátých letech na popularitě získaly únosy letadel směrem do Havany, k dispozici přece měli nenásilnou alternativu odjet do Kanady, odkud pak mírumilovně odletět na kýžený ostrov svobody nového typu.

Kvalitativní rozdíl započal aktivitami islámských fanatiků. Olympiáda v Mnichově, 1972, zavraždění izraelských sportovců. Bejrut, 1984, mohutný sebevražedný útok, který způsobil smrt víc než 200 příslušníků americké námořní pěchoty. (Už tehdy, a tedy nikoli až po 11.9.2001, se značně debatovalo o nejvhodnějším způsobu, jak identifikovat, bojovat a potřít terorismus, zda se soustředit na prevenci, pokusit se o domluvu, zda a jak vyjednávat. Málokdo se ale zajímal a Reaganova iniciativa, jak řízně zasáhnout, usnula v Kongresu.)

Hnutí militantní a nihilistické, glorifikující kult smrti. Náboženský puritanismus, sponzorovaný zejména Saúdskou Arábií, poskytující příležitost se ponořit, být absorbován intenzivní religiozitou (a tak i uniknout každodenní nudě až beznaději tamějšího života). Historie militantního islámu nezapočala teprve se zrodem al-Kájdy. Ale teprve teď, poprvé od doby křižáků, došlo k první realistické příležitosti vést žihád, svatou válku, proti západní civilizaci – té materialistické, sekulární, povrchní, arogantní, islámské hodnoty ohrožující, ale současně naštěstí zbabělé, oddané poživačným radovánkám a neochotě přinést jakékoli oběti k vlastní obraně. Někteří komentátoři v takovém zatracování postřehli druh moralismu Alexandra Solženicyna, porovnatelný s výroky Osamy bin Ladina.

Co ale s kultem smrti? Korán prý tvrdí, že zabití jednoho nevinného bude posuzováno jako zabití všeho lidstva. Korán ale zcela určitě zatracuje sebevraždu, tolik teď oblíbenou mezi nejhorlivějšími vyznavači mohamedánské víry. Tuto nesrovnalost vyřešila doktrina takfir, navíc pak rozkošatěná egypským lékařem al-Zawahrim, hlavním ideologem al-Kájdy: že je totiž povinností pravověrných muslimů zabíjet odpadlíky, kacíře – kategorie to rozsáhlé, neomezené, tedy nejen Šíité, ale i Izraelité, Američané, po nich i Evropané, takže i na Čechy se dostane. A ten, kdo obětuje svůj život ve snaze prospět pravé víře, to pak již nebude sebevražda, ale akt hrdinného mučednictví (s přednostním vstupem do ráje a náručí 72 pannen.)


http://kamangir.net/images/islam.jpg


Non-negotiable demands - cíle, požadavky, z nichž nelze ustoupit. Když miliony pozemšťanů by pak věřili v metafyziku mučednictví, přežití lidstva aby bylo na pováženou. Co tedy dělat? Vojenské řešení v případě tak amorfního protivníka je nedosažitelné. Lze vítězil nad al-Kájdou, ale ne nad „terorismem“. Bush vyhlásil „válku proti terorismu“, což ovšem není především vojenský problém. Máme k dispozici příklady úspěšné likvidace teroristů. Britové tak uspěli v Malajsku a později i v Severním Irsku. V Peru se podařilo vymýtit sadistické maoistické hnutí Sendero Luminoso. Primární je snaha získat podporu, sympatie většiny místního obyvatelstva a teroristy tak připravit o jejich přirozenou bázi. (V Severním Irsku se Britům podařilo úspěšně proniknout do řad nepřítele, nejenom tak získat informace, ale postarat se o rozkol v jejich řadách a tam ať se vzájemně pobijí.)

Americká vojenská moc, zejména za nynější situace řádící občanské války v Iráku,rozhodně nemůže zaručit mír a prosperitu. To se zřejmě nepodaří ani za asistence tzv.civilian military contractors - „smluvních civilistů“, ve značné míře bývalých příslušníků speciálních vojenských jednotek (Special Forces). V Iráku je jich kolem 100.000, život jich tam ztratilo kolem 800, jsou daleko líp placení než jsou příslušníci regulérní armády. Jejich role je defenzivní, podílet se na civilních projektech, dávat do pořádku poničenou infrastrukturu. (Dočítám se ale, že působí i v jiných končinách, například ve zuboženém Darfuru, kde se v mnoha případech postarali, aby súdánskou vládou podporovaní tzv. janjoweed, odporní mordýři, už napříště neměli příležitost zabíjet a znásilňovat.

Američané úspěšně zasáhli a sympatie místního obyvatelstva právem získali na záchranných opatřeních v tsunami v lednu 2004 postižené Indonésii. Hodně užitečného (zdravotnictví, voda) v současné době dosahují příslušníci na bázi v Džibuti a těší se rekordní popularitě u místního obyvatelstva.

Al-Kájda si ovšem uvědomuje, že nemůže zvítězit vojensky, a proto spoléhá na jiná řešení - naši omezenou trpělivost, naše vyčerpání. Obrovskou roli hraje propaganda, televizní vysílání, opakované záběry o arabském utrpení, krveprolití, jakkoli třeba bývá bratrovražedné. Víc než puritánský islamismus, arabským masám zejména imponuje schopnost al-Kájdy trápit a ubližovat jediné zbývající supervelmoci. Hlavním cílem této obtížně postižitelné organizace je získání ještě nebezpečnějších zbraní ABC (atomových, bakteriologických a chemických), vypudit USA z muslimských zemí a přesunout konflikt na americkou půdu.

Ač USA jsou tím cílem hlavním, nejsou cílem jediným. Na řadě je též Evropa, jsme v tom všichni a harmonie se nedosáhne postojem pštrosa, Chamberlaina, nekončícími ústupky, které nepříteli dodávají ujištění o slabosti a zbabělosti západní civilizace, a tudíž bez nároku či naděje na své přežití.

V závěru televizního dokumentárního pořadu, Ted Koppel se zeptal skupiny kadetů ve West Pointu, přední americké vojenské akademii, na jejich mínění, zda tato válka s teroristy a proti terorismu, bude ještě za deset let existovat. Všichni zvedli ruku.

Islámisté jsou připraveni na válku, trvající řadu generací.



zdroj zde


Linkuj.cz!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Neříkejte, že něco nejde.

(Historik, 9. 9. 2007 17:20)

Stalin i Hitler by si s teroristy poradili. Jak daleko yajít? Tak daleko, jak bude nutné. Ve válce o život nejde couvat natož kapitulovat.

Motto

(Antoine de Saint Exupéry, 24. 8. 2007 14:05)

Být člověkem znamená být odpovědný. Znamená to hanbit se nad nezaviněnou bídou. Znamená to být hrdý na vítězství, kterého dosáhli kamarádi.
Znamená to cítit, že přiložíme-li svůj kamínek k ostatním, pomáháme stavět svět.