Technologie postkomunistické politiky
Hloubka kořenů jejich pojetí světa
Motto: „Společenství, v němž hrdost a osobní čest se stanou posměšně chápanými pojmy, se přizpůsobí všemu. Taková společnost nemá vlastní identitu, podrobí si ji každý bandita a nemravný systém.“
České země se po tisíc let své existence nacházely na pomezí
evropského Západu a Východu. Síly a hodnoty, které se na našem území po staletí
potýkaly a prosazovaly svůj vliv, se vepsaly do mentality obyvatelstva.
V době, kdy převažoval kulturní a mocenský vliv Západu, přiklánělo se
obyvatelstvo k hodnotám západním. V období převahy Východu, bez
problémů se klonilo k mentalitě východní.
Evropský Západ za svou individualitu vděčí mimořádné souhře
historických, náboženských, geografických, kulturních i mocenskopolitických
okolností.
V době „temných staletí“ po rozpadu Římské říše díky
klášterům a jejich knihovnám nezmizely zcela do zapomnění výdobytky myšlení
proroků staré Judeje, řeckých a římských myslitelů. Jejich myšlenky byly živnou
půdou pro křesťanské poselství vzešlé z půdy římské pohanské krutosti.
Poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni a každý má jednat tak, jak
by činil sám sobě.
Křesťanské náboženství dalo nejnižšímu člověku naději, že je
člověkem. Pootevřelo cestu k pozvednutí se vlastní přičinlivostí, cestu
k poznání i ke svobodě.
Fenoménem západní křesťanské větve po rozluce
s východní byzantskou církví bylo, že římský papež byl nejen
představitelem moci duchovní, ale zůstal i světským suverénem, kterého žádná
světská moc nemohla udělat svým poníženým vazalem a sluhou. Papež měl své
vojsko, které bylo schopné obhájit jeho suverenitu.
Šlechticem, feudálním suverénem se stal ten, kdo v době
rozvratu, kdy Evropu pustošily loupeživé hordy, dokázal se svou družinou
obhájit svoje území.
Prvorozenectví, podle kterého postavení a majetek po otci
přebíral nejstarší syn, zajišťovalo kontinuitu moci a majetku, tradici i nárůst
kultury. V „západní“ tradici začal platit nepsaný zvyk – zákon, že majetek a
suverenita nad určitým územím jsou spojeny s odpovědností za stav majetku
i obyvatelstva.
Větší území integrovala moc krále, který při vnějším ohrožení
byl schopen se svými suverény shromáždit vojsko a území bránit.
Po staletí na území Západu musely tyto tři moci, přes
vzájemné konflikty a různé zájmy, nakonec hledat cestu k dohodě a
dohadovat se. Po celé dlouhé historické období žádný ze světských mocných
nedosáhl takové moci, aby z ostatních udělal své poddané a otroky. Nikdo
nemohl zneužít moc totálně.
Přes mnohá zakolísání si po celé historické období svou
nezávislost udržela duchovní moc, instituce církve a papeže. Jedinečná byla
schopnost křesťanské církve obrozovat se v dobách svého nejhlubšího úpadku
z původních idejí. Příkladem byla doba Svatého Františka. V naší době
tím bylo zvolení polského papeže Wojtyly.
Evropský Východ, především Rusko, měl odlišný vývoj. Síly,
které na něj po staletí působily, se hluboce vepsaly do pojetí vlády i
mentality obyvatelstva. Východní patriarchové nikdy nedosáhli nezávislosti ve
světském postavení jako římští papežové. Byli a zůstali sluhy světské moci.
Věroučné spory v západní křesťanské větvi se vedly o
principy věrouky. Ve východní byzantské církvi konflikty a hereze vznikaly
kvůli formálnímu vedení chrámové liturgie.
Kyjevská Rus ve svých počátcích byla výběžkem středomořské
civilizace městských států. Kolem přelomu tisíciletí přebrali moc v jejích
městech vikingští Varjagové, kteří jako kupci a nájezdníci splouvali na jih
Ruska po řekách z evropského severu. Varjagové vytvořili vládnoucí
vojenskou vrstvu, která vládla místnímu „pravoslavnému národu“. Dobu Kyjevské
Rusi ukončila expanze Tatarů chanátu Zlaté Hordy z oblasti Krymu.
Nové civilizační centrum se vytvořilo v oblasti dnešní
Moskvy, Novgorodu a dalších měst. Vládci ruských měst zůstali vazaly Zlaté
Hordy a odváděli jejím chánům daň.
Moskva a moskevský kníže dosáhli svého úředního postavení
mimo jiné proto, že moskevský kníže vybíral a odváděl od ostatních knížat daně
pro Zlatou Hordu. Monopol prostředníka s tatarskými pány se stal zdrojem
budoucí velikosti a moci moskevského cara.
Vládce v Rusku byl absolutním pánem všeho a všech.
Majetek, půdu, vesnice i s jejich obyvatelstvem svým vazalům a vojákům jen
propůjčoval do správy. Kdykoli mohl své šlechtice a vazaly jejich postavení a
majetku zbavit.
Prvorozenectví zavedl u svých potomků až moskevský kníže
Ivan Kalita. Ve stejné době vyvraždil ostatní knížecí rody. Kdo přežil, nesměl
mít potomstvo.
Ruský historik Ključevskij popisuje přijetí prvého
anglického poselstva na Rusi takto: „Car se zeptal poselstva, jak vládne
anglická královna. Po odpovědi, že anglická královna je první z Angličanů
a vládne v zájmu anglického lidu, odmítl s poselstvem jednat,
nepovažoval královnu za sobě rovnou“.
Carovi patřilo Rusko jako „votčina“, mohl s majetkem i
lidmi dělat cokoli se mu zlíbilo. Nebyl odpovědný nikomu. Jedinečnou ukázkou
ruského pojetí vlády byla „opričnina“ cara Ivana Hrozného.
Evropští humanisté, dnešní liberálové a socialisti nikdy
nebyli schopni pochopit, že vymoženosti západního myšlení a vědy mohou mít a
většinou mají v jiném kulturním prostředí zcela jiné, mnohdy opačné
efekty.
Carevna Kateřina Veliká si dopisovala s francouzskými
encyklopedisty a pod jejich vlivem jako první na světě zrušila v Rusku
trest smrti. Byl nahrazen čtyřiceti ranami železnou tyčí. Odsouzený byl zbaven
života daleko brutálnější torturou – přerazili ho na čtyřicet kusů. Odsouzence tloukli
do chodidel, nikdo to nepřežil.
Petr Veliký se vydal na zkušenou do Evropy proto, že švédské
vojenské sbory o síle několika tisíc mužů pochodovaly Ruskem. Kde se utkaly
s ruským vojskem, porážely carovy sto až dvěstětisícové armády. Petr
přivezl z Evropy holandské stavitele lodí, skotské plukovníky a děla.
Zároveň vydal „ukaz“, v němž zakázal vlastnictví a šíření evropských
filosofických spisů.
Po dlouhá staletí dokázala evropskou individuální svobodu
myšlení a vynalézavost udržovat v určitých hranicích ta část Ježíšova
křesťanského poselství, která říkala: „Čiň tak, jak bys činil sám sobě. Bůh
shlíží na tvé činy a bude je soudit.“. V jiné kultuře, ruské, nebylo
zpětné vazby náboženského a filozofického pohledu na svět a jednání člověka
v něm. Vládci si toho byli vědomi a bránili své poddané před nákazou „škodlivými“
myšlenkami Západu.
Kdykoli v dějinách Západu byla potlačena část
křesťanského morálního poselství, „měj míru, nechovej se zločinně“, následovala
zvůle a tendence k totalitě. Zřetelně to můžeme pozorovat na evropských
dějinách.
Nacismus, komunismus a světové války prvé poloviny dvacátého
století byly projevem a důsledkem duchovní krize evropského myšlení a kultury.
Osvícenství se svou vírou ve schopnosti a nadřazenost
člověka, opomenutím temných stránek lidské duše, porušilo věkovitou rovnováhu,
kterou po staletí udržovala křesťanská víra. Listinu práv občana ve Francii
jako první zneužili ti, kteří ji vyhlásili. Osvícenství otevřelo cestu
k totalitním ideologiím a světovým válkám dvacátého století.
Je logickým trestem, že teorie o masách, nadřazenosti státu
či rasy dovedl k absurdnosti a zrůdnosti malíř pokojů Adolf Hitler. A ten,
stále ještě byl z evropského prostředí, své zrůdnosti a žraloctví otevřeně
hlásal.
Logické a smutné je, že komunistické teorie zneuznaného
grafomana Karla Marxe uvedli do děsivé praxe ruský syfilitik Lenin
s kavkazským mafiánem Stalinem v zaostalém Rusku. O padesát let
později pak v Kambodži studenti pařížské Sorbony Pol Pot a Heng Samrin.
Oproti „pravdomluvnosti“ Adolfa Hitlera, při svých vraždách
milionů lidi, vyhlazování celých populací a ras hlásali svobodu a práva
proletariátu či osvobozenecký boj. Osvobozovali ty miliony lidí od jejich
tělesných stránek.
Tragické, ale asi logické je, že si ti lidé vyrostlí
v jiné kultuře vybírali z výplodů evropského myšlení to nejhorší.
Československo a naše část evropského světa, přechodná zóna
mezi Východem a Západem, po válce, která vzešla z evropské hlouposti,
připadla do mocenské a kulturní sféry bolševického Ruska. Stali jsme se na
čtyřicet let součástí komunismem ideologicky „zdokonaleného“ ruského Východu.
Stalo se to navýsost hladce, bez ozbrojeného odporu a s širokou spoluprácí
vnitřních zrádců.
Český komunismus a jeho vykonavatelé byli v provádění
rozkazů a přání svých sovětských bratrů nejdůležitější. Zestátnili nás všechny,
udělali závislými na své blahovůli, jen nás nechali si přikrádat. Ničeho se
nemuseli bát, protože hrdých a statečných osobností, které nebyly ochotné žít
v ponížení, bylo málo. Zažil jsem si to na příkladu rodičů a chování
společenství rodné obce, když tátu zavřeli. Opakovaně pak, v průběhu
celého života, na chování okolí, když jsem odmítal přijmout panující zvyky a
přizpůsobit se.
Nejschopnějším na lámání charakterů, odborník specialista, byl
poslední československý komunistický vládce Gustáv Husák. Z marasmu
osmdesátých let jsme pak nastoupili „svou“ cestu ke svobodě, demokracii a
privatizaci.
Jaksi se dnes zcela zapomnělo, že budovatelé a konstruktéři
komunismu hlásali svou říši na věčné časy. Hitler byl skromnější, Německá říše
měla být jen tisíciletá. Ústřední institucí, hybatelem strany a garantem
věčnosti byla tajná služba. Základy k ní položili Vladimír Iljič
s poetou Dzeržinským. Tak, jak byla ustavena, jaké měla funkce a pravomoci,
stala se tato mocenská instituce garantem kontinuity nastoleného zlořádu.
V posledních dvou desetiletích oficielního komunismu bylo šéfům této
mocenské instituce jasné, že proletářský komunismus je rozkládající se mrtvola.
Mocenský stroj strany i státu řídili již oni. Rozhodli se oživit upadající
stroj a říši ze společenské a hospodářské technologie Západu. Tak, jak to
dělali po staletí jejich ještě nekomunističtí předchůdci. Chtěli jen přenést
hospodářskou technologii, technologii výroby a ovládání veřejného mínění i
vnějších atributů „pluralitní“ politiky. Udělali zároveň vše, co bylo
v jejich silách, aby do jejich hájemství a říše nepřešly ideje a
prostředí, ze kterých ty technologie vyrostly a které udržovaly lidskou míru.
Alfou a omegou sametové revoluce byla „hospodářská reforma“
bez právního rámce, kontinuita právního systému, komunisti v parlamentu a
monopol peněz na financování politik. Mužíčka na Hradě nechali pronášet
estetické řeči o morálce, etice a gestikulovat pěstěnýma ručkama. Privatizace u
strategických odvětví proběhla zcela ve smyslu „východního“ pojetí majetku a
vlastnictví – šlo o kontinuitu moci. Odpovědnost k zemi, občanům a
budoucnosti byla mimo. Nikdo ostatně tu otázku nekladl. Lid byl za padesát let
zvyklý držet ústa, nemíchal se do veřejných věcí a přikrádal si. Desetiletí
života v ponížení z myslí většiny vymyla smysl pro hrdost a čest.
Stejně tak i zásadu, že bývají chvíle a doby, kdy nepostavím-li se na vlastní
nohy a nepřiložím ruku ke společnému dílu, ztratím znovu na desítky let naději
na změnu.
Oficielní odpůrci režimu – disidenti – žádali na komunistech
lidská práva. Nežádali jasná pravidla pro všechny, potrestání zločinů a jejich
pachatelů. Netrvali na tom, že úkolem státu má být garantování spravedlivých
pravidel a poměrů.
Dostali jsme formální papír nazvaný „Listina práv a svobod“.
Prázdná slova a prohlášení, jejichž obsah byl vyprázdněn v samém počátku,
když ji schvalovali ti, kteří celou svou existenci postavili na popření těch
vznešených prohlášení. Ti, kteří za to nebyli potrestáni a mohli pokračovat.
Když jsem všechny ty věci říkal na počátku devadesátých let
ve sněmovně, provázel mě posměch nebo ticho. Na novinářské galerii pak
povzdechy „svobodných“ mistrů zpravodajského pera, že „už tam ten blbec zase jde“.
Dnes mě – baču pasoucího ovce v Třeštici – uráží, kdo
je v mé zemi médii vyhlašován za intelektuální elitu a osobnosti. Děsí mě
hloupost jejich veřejných prohlášení a výzev. Poslední výzva „padesáti
osobností“ je při mediální masáži, kterou obyvatelstvo denně dostává, výzvou
k vlastizradě. Jako bychom neměli paměť, neviděli a nezažili, co se
v naší zemi v druhé polovině dvacátého století pod vlivem ruského
komunismu stalo.
Po léta mě chytráci napadají slovy „vždyť jsi tam byl a co
jsi udělal, kritizuješ čeho ses účastnil a neříkáš jak z toho“. Když někdy
dostanu do rukou reakce na mé texty, je z nich patrné, že i to málo těch,
kteří snad o věcech přemýšlí, si dosud není vědomo, co se v naší zemi
stalo.
To, co se dnes děje na veřejně předváděné politické scéně,
co do vás cpou média, o čem je právní systém a soudnictví, jaká je funkce
státní správy, je přirozeným chodem modernizovaného společenského stroje
ovládaného technology, kteří vzešli z líhně „východního komunismu“.
Komunismus přešel ve vládu mocenských a hospodářských mafií ovládajících média
a politiku. Byli připraveni a proti nim nestála žádná společenská vrstva opřená
o hodnoty a zásadu, že život má přece jen vyšší smysl.
Až toto pochopíte, budete se muset rozhodnout, zda zůstat
kusem hadru nebo začít pracovat na změně a nejdříve sami na sobě.
Komentáře
Přehled komentářů
naše společnost se polarizuje, a nejhorší na tom je že jedna každ strana má i svoje území, dá se říct. pravice, tedy lidé s konzervativním smýšlením jsou většinou v čechách(když pomineme krušné hory) a na moravě a ve slezsku sou lidé o smýšejí spíš doleva, a stupňuje se to! já a moje rodina sem vyjímkou potvrzující pravidlo, bydlíme na jižní moravě ale smýšlení celeé rodiny je jednoznačě pravicové. je se bojím aby to nevedlo k rozdělení státu, i třeba ve federaci.. kdy bude na moravě vládnout levice a v čechách pravice!
komunismus
(bart, 11. 8. 2007 17:00)Komunismus vznikl stejně jako kapitalismus, nacismus nebo feudalismus na násilí. Kapitalisté měli otroctví a vykořisťování, nacisté rasismus a xenofobii, komunisté třídní boj. Kapitalismus po téměř 300letém vývoji dospěl do stádia, kdy opustil násilí a přešel k demokracii. Sovětský blok procházel podobnou cestou ale v mnohem kratším časovém pásmu. V kritické chvíli však nedokázal přejít k demokracii a byl zničen. Mnohem dál jde Čína. V této zemi se bezpochyby porušují lidská práva ale situace se zlepšuje(situace je podstatně lepší než za Mao-ce-tunga). Čína stejně jako kapitalistický svět evolučně přechází od násilné formy držení moci k demokracii. S tím jsou spojené také ekonomické změny. Zatímco kapitalismus musel přijmout sociální spravedlnost a ochranu jako základ pro růst životní úrovně, tak komunisté v Číně museli přijmout soukromé vlastnictví aby dokázali dohnat západní svět. Prostě každý systém prochází evolučním vývojem a já věřím, že stejně jako kapitalismus tak i komunismus přijme určité změny a stane se demokratickou alternativou kapitalismu.(V budoucnu vidím komunisty jako zastánce sociálního státu v kontrastu k neoliberální pravici)
To Indil
(kofola, 10. 8. 2007 21:09)Kdybys článek pozorně četl,viděl bys,že odpověď na tvou otázku je v poslední,červeně zvýrazněné větě.
A co dál?
(Indil, 10. 8. 2007 17:58)Pasuji se na "chytráka" (jak je v článku řečeno) a ptám se - jak z toho podle Vás ven? Existuje vůbec nějaký způsob, jak systém změnit, aniž by nám na rukou ulpěla lidská krev? Nebude snad lépe nechat systém "vyhnít", protože násilný zásah by napáchal stejně více škod (jak se praví výše - importované hodnoty a kultura zpravidla nezapustí kořeny)?
kvalita není kvantita
(snow, 10. 8. 2007 17:51)nuže, musím uznat že tento článek je velmi kvalitní a dovedl bych si ho předtavit jako úvod do krtitické knihy komunismu, jedinné v čem shledávám nedostatek že snad jen to že hitler nebyl malíř pokojů, nýbrž malíř (sice bez akademie, nicméně jeho obrazy BYLY kvalitní) a vyučený čalouník... :-)
polarizace naší společnosti
(Shtefka, 15. 8. 2007 13:24)