Étos a řád komunistické reformy a privatizace
Tomáš Ježek byl předním komunistickým reformátorem, měl
jejich „étos a hodnoty“. Pomáhal otevírat cestu postkomunistickému „zlořádu“. I
on byl svou povahou a některými vlastnostmi intelektuálním plodem
komunistického prostředí a jeho pokřivených hodnot. Jeho cesta k řádu bez
problémů vedla přes členství v komunistické straně.
Tomáš přeložil knihy liberálně konzervativního ekonoma
Hayeka. V tichu a pohodlí pracovny zapomněl, že teorie liberálního ekonoma
vyrostla na půdě definované a ohraničené zvykovými pravidly civilizace, ve
které platilo, že za určitou hranici se i v podnikání nesmí. V takové
civilizaci po určitou dobu mohly liberální teorie platit a fungovat.
Ve společnosti morálně zničené komunismem „liberální“
ekonomický přístup a postupy byly přímou cestou ke zneužití. O české
společnosti na konci osmdesátých let platilo rčení Tomáše Akvinského o „peleši
lotrovské“. V komunismem prošlé společnosti „formálně“ prosazovaný
politický a ekonomický liberalismus znamenal cílenou podporu lotrům. Lidé,
kteří po desítky let zneužívali komunismu, bez problému a strachu mohli pokračovat.
Formálně hlásaná „rovnost před zákonem“ při privatizaci, u soudů či před úřady
byla fikcí. Byla to lež, nikdo důsledně nenarušil a neodstranil nerovnost,
kterou mravně, existenčně i hmotně nastolil komunismus. Rovnost
v nerovnosti byla nerovností. Všechny výhody společenského postavení,
pozic ve státních úřadech, přístupu ke zdrojům kapitálu a informacím měla
společenská vrstva, která svého postavení dosáhla díky přijetí „hodnot a
pravidel“ komunismu. Půl století měla tato společenská skupina čas na to, aby
své hodnoty a postavení zvykově přijala jako dědičné. Tomáš Ježek, chtěl-li
dělat skutečnou poctivou reformu, to měl vědět.
Byl jsem členem Občanské demokratické aliance, tak jako
Tomáš Ježek, a parlamentním poslancem. Měl jsem příležitost vidět „věrohodnou“
tvář otce privatizace zblízka, i rozpornost člověka, který se za tou tváří
skrýval. Opakovaně jsem se jej snažil, ve věcech kterým jsem rozuměl a dobře je
poznal, přesvědčit, jaké budou důsledky jejich „státnických“ činů a postupů.
Člověk, který mluví o řádu, by nikdy nesouhlasil
s větou „…nejlépe by bylo zhasnout…, právní rámec by brzdil privatizaci“.
Majetku se ve tmě bez civilizovaných pravidel museli zmocnit ti, které na roli
zlodějů komunismus nejlépe připravil.
K podstatě člověka patří, nedrží-li jej v míře
civilizovaná zvyková pravidla nebo zákony, že zneužívá i krade. Je přirozené,
že při obrovské změně majetkových poměrů jakou znamenala postkomunistická
privatizace, se výskyt jednotlivých excesů dal předpokládat. Zásadní rozdíl je
však v tom, že postkomunistická privatizace byla jako exces nastavena.
Smyslem a cílem sametové privatizace byla především
kontinuita moci. Liberální přístup byl formální a byl liberální proto, aby
realita nebyla zřejmá a viditelná. Nemohli veřejně nastavit pravidla tak, aby
klíčový strategický majetek státu podle zákona přešel do rukou těch, kterým
před rokem 1989 patřil jako majetek ÚV KSČ. Proto taková pravidla vyhlášena a
zákonem kodifikována nebyla. Strategický majetek státu přešel do jejich rukou
fakticky mechanizmem loupeže. Způsob a metoda ve svých důsledcích poznamenaly
dnešní držitele toho majetku, skutečné držitele moci v našem státě. Zloděj
má jedinou odpovědnost, a to odpovědnost k sobě, aby nebyl lapen a najevo
nevyšel jeho zločin a aby ho nestihla spravedlnost.
Co se dnes odehrává na politické scéně, jaká je funkce
médií, jak pracuje policie, o čem je právo a čemu slouží ve své většině státní
správa, bylo určeno v samém počátku nepoctivé a podvodné „reformy“. Zadání
vložené „reformátory“ v počátku devadesátých let do „společenského stroje“
vybralo a vytřídilo společenskou „elitu“. Okolnosti, za kterých a jak vznikla,
určily její program. Ti lidé se nepostaví sami proti sobě. Nevezmou na sebe
obecnou odpovědnost za svou společnost a stát, neboť v čase by to
znamenalo sebezáhubu.
Zmíním se o cestě, po které jsem viděl kráčet reformátora
Tomáše Ježka k „řádu“. Skoro pět roků jsem byl předsedou kontrolní rady Fondu
životního prostředí. Do funkce mě, přes odpor parlamentních kolegů, jmenoval
tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal. Ivan věděl, že mě nikdo
neuplatí. Členem rady byl ze své funkce ministra privatizace Tomáš Ježek. Ač
jsem byl předsedou kontrolního orgánu instituce, která peníze na předložené
projekty uvolňovala a rozdělovala, dozvěděl jsem se o úmyslu z Fondu
národního majetku uvolnit 6,1 miliard korun na program ozdravení ovzduší –
plynofikace až v okamžiku předložení zákona ve sněmovně. Protestoval jsem
u Tomáše Ježka, že bez celkové politiky cen topných médií to budou jen peníze
darované plynařům.
V zimě 1990-1991 jsem pochopil, že navrhovaná „reforma“
lesního hospodářství je ve skutečnosti metodou „legálního“ vykradení kapitálu
uloženého ve dřevě lesů. Pokoušel jsem se opakovaně Tomáši Ježkovi vysvětlit,
jaké to bude mít pro hospodaření s lesem důsledky. Na zasedání vlády, kam
jsem se jako poslanec vlámal, Tomáš Ježek koncepci podpořil a mimo jiné řekl:
„Když babičky, které dostaly les v restituci budou potřebovat motyčky, tak
si je koupí“.
Protestoval jsem proti privatizaci lesních závodů na lesní
akciové společnosti kupónovou privatizací. V odvětví lesního hospodářství
byla nejjednodušší cesta ke vzniku malého a středního podnikatelského stavu
vykonávajícího práce v lese a těžbu dřeva.
V roce 1993 jsem byl přítomen oficielnímu předávání
privatizačních projektů lesních akciových společností do kupónové privatizace.
Postavil jsem se tvrzení ing. Domese, který projekty předával, že „v lesním
hospodářství je konkurenční tržní prostředí a podniká v něm více než osm
tisíc firem“. Řekl jsem Tomáši Ježkovi: „Lžou, opsali z živnostenských
rejstříků na okresech, kdo si zapsal motorovou pilu. Skutečnost je taková, že
lesní hospodářství bude ovládat jedna monopolní skupina“. Později několikrát,
když jsem Tomáše potkal, vtipkoval: „Čestmíre, stromy jsou zelený.“.
Zajímavý byl přestup Tomáše Ježka z ODA do ODS.
V zimě 1992 –1993, v době mediálních kampaní proti ODA, v čase,
kdy ODA měla asi tři sta členů v celé republice, jsme zjistili, že
v České Lípě, kde měl Tomáš poslaneckou kancelář, máme dva kluby.
Oficielní klub ODA měl šest členů. Pak byl ještě klub Tomáše Ježka, který měl
přes sto členů. Místní podnikatel zaplatil svým zaměstnancům legitimace a
stranické příspěvky. Padla na nás hrůza, kdy to média vytáhnou a začnou nás
mazat. Pepa Reichman s Liborem Kudláčkem jeli v tajnosti klub
likvidovat.
Jak česká média fungují, věc se na stránky novin dostala až
mnohem později, při naší konečné likvidaci. Novinářka milující otevřenou tvář
reformátora, nebo na zakázku, v celostránkovém článku popsala skutečnost
zcela opačně.
„Smutek“ Tomáše Ježka ze ztráty étosu tolik let po sametové
revoluci mi dovolil s odstupem let zamyslet se nad tím, čeho jsem byl
v počátku devadesátých let svědkem.
Tomáš Ježek je nepopiratelně ekonomicky vzdělaný člověk,
expert ve svém oboru, je ale také ukázkou, jak komunismus takové lidi poškodil
mentálně a morálně.
Když chtěli dělat svůj obor, postupovat po stupních kariéry
a prosazovat své odborné koncepce, přestali a museli přestat vidět souvislosti
a prostředí, ve kterém se pohybují. Tomáš měl své nastudované ekonomické teorie
jako hračku a chtěl tu hračku vidět fungovat. Funkční ztráta zraku, jako
průvodní jev komunistického expertství způsobila, že v jedinečné době, kdy
mohl skutečně něco vykonat, získaná slepota způsobila, že se stal mouřenínem na
nečistou práci.
Před léty jsem na jednom pracovišti, kterým jsem na své
cestě životem prošel, pochopil jak důsledně komunismus svým vnitřním zadáním
třídil a vybíral lidi do vedoucích postavení. U svého šéfa jsem měl jistotu, že
vše, co půjde, zneužije. Kolegům lékařům jsem říkal: „Chcete-li navrhnout
jakékoli zlepšení, v prvé řadě uvažujte, zda se váš návrh nedá zneužit.
Bude-li taková možnost, mlčte, zneužije to.“.
Po roce 1990 jsem totéž ve velkém viděl odehrávat se na
úrovni celé společnosti a státu. „Reforma, demokratizace a privatizace“ bez
důsledného postupu proti zločineckým základům komunistické společnosti, nemohla
být ničím jiným než jen inovací a modernizací původní zločinecké technologie ovládání
a formování společnosti.
Tomáš Ježek na ekonomickém poli, podobně jako Václav Havel
na společenské a etické scéně, neschopností chápat věci v celé jejich
souvislosti, svým sobectvím, se kterým se chtěli udržet ve vrcholných pozicích,
otevírali cestu „zlořádu“. Připravovali cestu pro horší.
U Tomáše je podivné, že dosud nic nepochopil. Jinak by se
nemohl podivovat nad „ztrátou reformního étosu“ či nad tím, že bývalý přítel
Václav Klaus mu nepodepsal profesuru.
Budete-li na mě někteří chtít plivat, máte dobrý důvod.
Všechny tyto věci jsem říkal ve sněmovně již na počátku devadesátých let.
Komentáře
Přehled komentářů
Jelikož lehce jsem mohl nahlédnout do problému jak bylo řečeno:
..„reforma“ lesního hospodářství je ve skutečnosti metodou „legálního“ vykradení kapitálu uloženého ve dřevě lesů...
mohu potvrdít ze to byla vskutku arcilumpárna. Současný stav je takový, že stát vlastní pozemky na kterých rostou stromy (lesy), leč zbavil se veškerého náčiní čím se obhospodářovávají. Tudíž stát dnes nemá z lesů zisky ty mají firmy co na jeho majetku hospodaří. Absurdní stav, dovedete si představit, že něco vlastníte a užitek, zisky má z toho někdo jiný? Vžijte se do té situace.
Je fak, že o tomhle málo lidí ví. Tož někdo na tom má stále dobře zavedenou živnost, nejednalo se jen o jednorázovou akci (legální vykradení), ale promyšlenou věc do budoucna (legální vykrádaní). Bohužel je fakt, že tohoto současného velkokapitalistu nám vytvořil komunismus.
Ale s tím já nic neudělám, tak se můžu jen rozčilovat a to mi za to nestojí.
7.7.2007? :-)
(LoL, 4. 7. 2007 19:33)